Aniž bych chtěl, dospěl jsem tak nějak pomalu k rozhodnutí, že se připojím k diskuzi o současných opatřeních směřujících k zamezení šíření COVID-19, což je jak všichni víme označení pro největší stávající hrozbu světa a tím je koronavir.

Mnoho z nás se domnívá, že to je přehnaná hra za účelem kdoví čeho. Třeba za účelem zničení divadel, kultury, sportu. Já si myslím, že tyto spekulace o tom, že chce někdo někoho zničit, jsou totální nesmysl. Osobně se domnívám, že začíná jít do tuhého a přestává to být sranda. Zcela jistě není na místě panika, ale taktéž zcela jistě nejde aktuální situaci a zejména její vývoj podceňovat a brát na lehkou váhu.

Proč si to myslím? To je jednoduché. Před zhruba 14ti dny vyšlo doporučení vlády, aby občané nejezdili do ohrožených částí světa. Budu konkrétní. Doporučení směřovalo zejména k Itálii, přesněji do oblastí, kde jsou lyžařská střediska. Období prázdnin je pro lyžování v těchto oblíbených destinacích jako dělané pro tuto zcela jistě krásnou sportovní zábavu. A co se stalo? Mnoho našich občanů tuto výzvu neuposlechlo a naprosto ignorovalo. Samozřejmě, ne všichni. Znám takové rodiny, které po zvážení situace opravdu nikam nejeli a dovolenou zrušili. Klobouk dolu a díky za ně.

Jenomže většina se zachovala tak nějak po našem. Klasika. Nám se nic nemůže stát, proč bychom tam nejeli, že. Zejména, když už je zájezd zaplacený a nikdo nám nic nevrátí. Ano, prostě to jsme my. Podle mě takto uvažovala převážná část těch, co se tam vydali. Když vyšlo nařízení o karanténě v zemi, udělali to opět po našem. Stihli odjet těsně před jejím začátkem. K tomu nikde nenahlásili, že se vrací z těchto oblastí. Obešli záměrně karanténu. Někteří chytrolíni se ještě chlubili v novinách či televizi, jak s tím dokázali „vydrbat“. Omlouvám se za ten výraz, ale lepší a příhodnější mě prostě nenapadá. Tak se ptám v této souvislosti toho nejvyššího, proč dává dušu do barana.

No a výsledek? Dnes ráno je v ČR aktuálně 113 lidí nakažených tímto virem. Je reálný předpoklad, že toto číslo bude zcela jistě narůstat. Pozor, převážná část z nich se vrátila právě z destinací, kde bylo doporučeno necestovat. Nakazili se i příbuzní, kteří s nimi přišli do styku. Jak se ukazuje, doporučení nebylo od věci. Bohužel, nebylo však z mnoha stran respektováno. Pokud se budeme chovat takto nezodpovědně, tak si troufnu povědět, že tudy cesta z bludného kruhu ven nevede. A klidně mně nadávejte, jak chcete. Virus totiž nezná hraniční kameny, nezná hraniční pásmo. Toto je mu naprosto fuk. Přejde si kam chce kudy se mu zachce. Zejména pak, když mu sami svým chováním vytvoříme pro své šíření podmínky.

Řeknu jenom jedno. Všichni, když si přejeme při různých příležitostech, ať jsou to narozeniny, svátky, konec roku, začátek roku, prostě kdykoliv, tak máme plnou hubu pevného zdraví, štěstí, lásky. Ovšem myslíme to opravdu tak vážně? Podle mě si význam těchto slov plně uvědomíme až v okamžiku, kdy se nás to bytostně dotkne. Když ležíte na lůžku a tupě čumíte do bílého stropu. Jste mimo, nechápete co se to kolem vás děje, třepete se jak drahý pes, brní vás hlava, kterou byste nejraději odhodili někam hodně daleko, protože to už nejde vydržet. Točí se vám celý svět a marně hledáte odpověď na otázku, co si sami kladete: „kde udělali soudruzi z endéer chybu“.

Buďme v tuto chvíli všichni zodpovědní vůči sobě a hlavně, vydržme být chvíli zodpovědní. Nepanikařme, ale neberme nic na lehkou váhu a hlavně, nepodceňujme situaci. Myslet si, že mně se to netýká a nic se mi nemůže stát, je totální konina. Přeji všem pevné zdraví a můžete věřit, že to myslím smrtelně vážně.

PS: než jsem dopsal tento článek, stoupl počet nakažených na 117.

Níže odkazy na ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo vnitra, kde jsou aktualizované, tedy nejnovější informace o vývoji situace.

https://koronavirus.mzcr.cz

 https://www.mvcr.cz/clanek/coronavirus-informace-mv.aspx

Nebo takový konec roku a pověstná předsevzetí. Přiznávám, že v tomto nejedu, protože to nemá smysl. Stejně to nedodržím. Ale znám taky ty, kteří jsou na tom v tomto směru podstatně lépe. Zatnou zuby a vydrží. Prostě na to mají tu správnou povahu a já jim fandím. Taky každý z nás ví, že se drží půst v období Popeleční středa – Bílá sobota. Kdo ho vydrží držet po dobu celých čtyřiceti dnů, je u mě borec. Přiznávám, že ani tady neslavím zázračné úspěchy. Prostě to tak je. Bohužel pro mě. Ale, zamyslím se nad sebou a třeba to jednou vyjde.

Už jste slyšeli o akci „Suchej únor“? Podotýkám, že nejde o zprávu hydrometeorologů informující o srážkách a stavu spodních vod na našem území. Jde o akci, která má za účel upozornit na nadměrnou konzumaci alkoholu v naší republice. Statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné.

Odborníci na tuto problematiku zvedají varovný prst se slovy, že se u nás chlastá více než v Rusku. Dokonce tvrdí, že pravidelně pije dvacet procent patnáctiletých chlapců a čtyři procenta dívek. Mnoho z nich začíná s pitím alkoholu před dovršením 13nácti let. Nechcete tomu věřit? Já taky ne, ale bohužel, zřejmě tomu tak opravdu bude. Navíc příklady táhnou. Stačí si pustit oblíbený kanál YouTube a najít záznam z Poslanecké sněmovny z hlasování o důvěře vlády. Přestřelka slovních komplimentů premiéra Babiše s exministrem financí Kalouskem měla dobré grády.

O čem mluvím? Nejvyšší člen vlády počastoval pana poslance Kalouska výrokem v tom směru, že neví kolik má promile. A přidal dovětek, že je zase „vožralej“, jako obyčejně. Naznačuje tím snad pan premiér, že to je standardní stav? Pokud byl opravdu jako obyčejně, je to hodně smutné. Nelze se potom divit tomu, že si „normální“ občan rád přihne. Proč ne, že, když si může bez skrupulí přihnout elita národa sedící v lavicích zákonodárného sboru.

Pokud se však někdo domnívá, že stát na prodeji alkoholu jako takovém těží na spotřební dani, dépéháčku a taky díky EET nekřesťanské prachy, troufnu si říci, že je mimo mísu. Zatímco konzumenti chlastu přispějí do státního eráru, tedy rozpočtu ročně 13ti miliardami korun, tak sanace, čili úhrada škod způsobených touto legální omamnou látkou dosahuje 59 miliard korun za rok.

Nemůže nás tedy vůbec překvapit vyhodnocení průzkumu agentury Median. Ta ho prováděla v období od 3. do 13. ledna 2020 pro Ministerstvo zdravotnictví. Výzkum byl zaměřený právě na konzumaci alkoholu.  Co je výsledkem? Nic, co by nás mělo překvapit. Alkohol poprvé konzumujeme nejčastěji ve společnosti přátel. Chce se mi říct: „To je mi novina. To jste se mohli zeptat rovnou mě. Je snad jasné, že nebudu chlastat sám doma. Nejsem alkoholik“.

Vrátím se však meritu věci. Pokud akce „Suchej únor“ s podtextem zúčtuj v únoru s alkoholem aneb nejsem na plech přispěje k tomu, že v hospodách, restauracích, barech nebo garážích či kotelnách po dobu byť jen devětadvaceti dnů, který letošní únor má klesne spotřeba alkoholu, bude to dobře.

Co Vy? Jdete do toho? Zkusme si, jak slabou máme pevnou vůli. Já to risknu, jdu do toho a přijímám výzvu. Abych byl pod tlakem, kousl se a vydržel, slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná – dám Vám vědět jak to dopadlo.

Přikládám odkaz na webové stránky, kde si vše můžete přečíst a případně se k akci přihlásit.
https://suchejunor.cz/

Odkaz na výzkum agentury Median
http://www.median.eu/cs/wp-content/uploads/2020/01/MEDIAN_MZ_Konzumace_alkoholu_prezentace_I.pdf

Vážení přátelé

Končí rok, který si historikové a dějepisci budou ve svých archivech evidovat pod pořadovým číslem 2017.  Byl to rok, který byl opravdu pestrý. Místy hodně divoký a převratný na události. Nepochybuji o tom, že každému z nás se v něm přihodilo něco, co si bude pamatovat a zapíše si do své osobní historie. To už tak prostě bývá. Jinak by totiž nebyly dějiny.

Dovolím si Vám popřát do Nového roku s pořadovým číslem 2018 hlavně hodně pevné zdraví. Pokud se k tomu přidá trochu štěstí, radosti, lásky, tak to bude úplná paráda.
Vykročte do roku 2018 tou správnou nohou. Ať je plný spokojenosti a radosti ze života.
Aby Vám přinesl pouze splněná přání a naplnění Vašich cílů a snů. Aby se ten rok 2018 zapsal do Vaší historie jenom zlatým písmem.

Dnes máme druhý sváteční den. Bývaly doby, kde jsem se na tento den těšil ještě více než na samotné Vánoce. Dá se vlastně říci, že jsem svým přístupem k tomuto svátku udržoval naše staré, osvědčené tradice. Tak nějak pocitově jsem se držel známého „Na Štěpána není pána“,

Nesmím zapomenout povědět, že jsem v tento den holdoval sportu. Pro mě to byl den nepsané „volnosti“, radovánek a taky požívání různých dobrot. Podotýkám, že v jakémkoli skupenství.
S dodržováním mojí tradice kupodivu neměla problém ani moje zákonitá manželka. Když už jsem se zmínil o tradicích, je až úsměvné a možná i smutné, že spoustu lidí netuší, jaké to vlastně máme v tyto dny svátky.

Je nutné zmínit, že Štěpán, jehož základ jména nalezneme v řeckém Stephanos a v překladu znamená věnec, byl řecky mluvícím židem. Navíc byl velmi vzdělaný a díky svým kázáním si nadělal hodně nepřátel. Nakonec byl obviněn z rouhačství a ukamenován. Svatý Štěpán je patronem jáhnů, koní a kočích, pacholků u koní, zedníků, krejčích, kameníků, tkalců, tesařů, bednářů. Pomáhal  proti píchání v boku a proti posedlosti. Je také přímluvcem za dobrou smrt. Dovolávali se ho často při bolestech hlavy. Nikde jsem se však nedočetl, zda se jednalo pouze o ženy nebo i muže.

Historické prameny ho popisují nějak takto: „Svatý Štěpán, první křesťanský mučedník, byl jedním ze sboru sedmi jáhnů první křesťanské komunity v Jeruzalémě. Podle Skutků apoštolů neohroženě hovořil o vzkříšení Ježíše Krista. Za tvrzení před synedriem, že jsou židé vinni Ježíšovou smrtí a že Ježíš je roven Bohu byl odsouzen k smrti ukamenováním. Rozsudek byl vykonán mezi lety 35 a 37 před Damašskou bránou v Jeruzalémě“.

Pořekadlo „Na Štěpána není pána“, které jsem od svého mládí slýchával, a které jsem si velmi oblíbil, vznikalo postupně.  V tento den kdysi pradávno začínal rok. Ovšem byl to taky den, kdy pacholci a děvečky mohli měnit místo. Řečeno jazykem dnešní doby, změnit své působiště bez výpovědi. Prostě přešli k jinému sedlákovi do služby. V tento den se taky vyplácela celoroční odměna. Jednak to byly peníze, ale taky naturálie. Mohly to být šaty, boty, ale taky různé dary.
S celoroční odměnou přišlo pochopitelně veselí, bylo totiž za co pít. Tak jako dnes i tehdy platilo okřídlené „bez peněz, do hospody nelez“. Mimochodem, volno dostávali  v tomto období i otroci již  ve starém Římě. Nutno podotknout, že to volno bylo  pouze dočasné.

K vánocům na dědinách patřilo vytrubování pastýřů. Ti byli v podstatě zaměstnanci obce a chodili si od baráku k baráku pro výplatu. Určitě všichni známe malované obrázky Josefa Lady. Na obrázcích Lady jsou často zachyceni právě pastýři, které doprovází jejich žena s nůší na zádech, kde si výslužku ukládali.

Už na základce jsme se učili, že dobrý hospodář nesměl zapomenout ani na svůj dobytek, Koně a krávy dostávaly navíc k dobru  chleba, ovoce, sůl a kupodivu třeba i med. Výjimkou nebyly oplatky kde byl zapečený list petržele. Slepice dostaly zrní, které bylo při štědrovečerní večeři pod ubrusem.

Troufnu si tvrdit, že každý z nás má Svatého Štěpána spojeného s koledou. Kdysi se totiž věřilo, že může pomoci ovlivnit osud.

Řekněte sami kdo z nás nezná tu nejznámější.

Koleda, koleda, Štěpáne!
Co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upadl jsem na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.

Co mám smutný dělati,
musím jinou žebrati.
Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte.
Koledu mu dali,
přece se mu smáli.

Přeji Vám všem hodně veselého, radostného a hlavně ve zdraví prožitého Svatého Štěpána.

https://sport.aktualne.cz/fotbal/glosar/v-lize-cpi-fraska-lotrando-a-predseda-plzensti-dostali-dve-r/r~5e4bbd00286e11e783780025900fea04/

Utkání naší nejvyšší fotbalové soutěže se začínají podobat povedeným klaunským číslům, která jsou k vidění v cirkusových stanech. Na trávníky ligových stadionů však rozhodně nepatří. A vida, přesto jsou tím hlavním, o čem se v posledních týdnech, po každém ligovém kole mluví a píše.
Bohužel, je smutnou realitou našeho fotbalu, že ligový hráč neumí pořádně chodit a má problém se stabilitou. Sotva ucítí kontakt, je hned na zemi. Zdá se Vám to nepravděpodobné? No tak si to zrekapitulujme. Pohled zpátky je jednoduchý.
Zápas Sparty a Slavie přinesl herecký výkon, který předvedl Ruslan Mingazov. Hráč v sešívaném dresu. Působilo to na mě tak, že tento úmysl musel mít ve svém scénáři už při nástupu na trávník.
O týden později nám svůj herecký talent předvedl Josef Šural. Právě ten byl z tábora Sparty největším kritikem Mingazova. Na trávníku ukázal, že si z jeho umění filmovat něco vzal. Sudí Jílek však tento moment ustál a od komise rozhodčích trestán, na rozdíl od svého kolegy Fraňka nebyl.
Včera nám oblíbenou hereckou disciplínu fotbalistů předvedl v přímém přenosu proti Slovácku Martin Zeman, hráč Viktorie Plzeň. Sám jsem zvědav, jak jeho číslo vyhodnotí komise a jaké důsledky to bude mít pro sudího Orla.
Já osobně si nemyslím, že rozhodčí pískají tyto filmované penalty záměrně. Když se podíváte na Ligu mistrů, je tam mnoho sporných momentů včetně momentů penaltových. Nepředpokládám, že si někdo z nás myslí, že to je od sudích, kteří jsou z jiných zemí záměr.
Ano, sudí má na rozhodnutí zlomek okamžiku. Nemá možnost situaci rozebrat a hodnotit záběry z několika kamer. Upřímně říkám, že to není jednoduché. Pokud nařídí penaltu špatně, je to chyba. Dá se očekávat, že od komise rozhodčích bude po zásluze odměněn.
Co mně však neskutečně vadí, to je skutečnost, že hráč vyvázne bez trestu. Je v podstatě pochválen svými kolegy, jak to udělal dobře. Výsledkem je, že v dalším kole může hrát a v klidu dělat z fotbalových fanoušků blbce.
Pokud by disciplinárka jasně ukázala, že toto trpět nebude a hráče potrestala zákazem startu třeba na pět utkání, byl by klid. Určitě si každý vzpomene na teatrální pády hráčů, tehdejších reprezentantů Lafaty a Limberského. Přijde mně to tak, že to byl začátek dnešních komediantských představení výše zmiňovaných hráčů. Dokud se neudělá pořádek, tak……Ovšem jak to v našem fotbale chodí, nám ukazuje nedávný příběh stížnosti z Teplic.
Víc už snad ani není potřeba dodávat.

Pokud většina z nás, sportovních fanoušků uslyší jméno Robert Záruba, tak zcela jistě mu automaticky naskočí spojení s hokejem. Aktuálně tento sport vysílá Česká televize. Má na něj koupená práva. Nicméně, jak to bude dál? Pamatujete si tu hrůzu, když to chvilku vysílala konkurenční televize?
Robert Záruba v níže uvedeném článku vysvětluje, jak je mnohdy těžké vyjít se samotnými hokejisty a jaké byly začátky přímých přenosů v TV. Pamatujete si třeba na blikající „R“ v rohu Vaší černobílé obrazovky? Ten důvod proč tomu tak bylo Vás jistě pobaví.
Pokud máte chvilku času, doporučuji přečíst článek.

http://hokej.idnes.cz/robert-zaruba-hokejova-extraliga-v-televizi-fmt-/hokej.aspx?c=A170320_212738_hokej_par

Posledním příspěvkem uzavřu letošní jubilejní závod a vše, co jsem psal o Jizerské 50.
Pan Ladislav Míka, je podle historických záznamů opravdu jediným člověkem, který má odjeto všech padesát ročníků. Počítám mezi ně i ty, které se nejely, nicméně pan Míka byl do závodu připraven nastoupit. Pokud Vás to zajímá, podívejte se na jeho rozhovor těsně před startem letošního ročníku.

https://video.aktualne.cz/dvtv/obleknu-si-cislo-a-bouchne-to-ve-mne-pivo-je-nejlepsi-iontak/r~bbdde438f54811e6b2310025900fea04/

Jubilejní ročník Jizerské padesátky, alias závodu, kde se radost rodí z bolesti se jede právě dnes. Na start se postavilo zhruba pět tisíc běžkařek a běžkařů. Dovolil jsem si projít různé webové portály a najít milníky tohoto světově uznávaného závodu.

Jak to vypadá přímo ve stopě, se můžete podívat na video, které jsem točil v roce 2010.
http://kolo-bezky.cz/index.php?id=271&lm=video&page= 7

Víte třeba že:

první závod se uskutečnil v roce 1968, účastnilo se 52 závodníků a startovné činilo
5 korun. Na občerstvovačce se museli závodníci spokojit s tatrankami a čajem. Zakladatelem byl Karel Trousílek (zemřel v roce 1996).

od roku 1971 je Jizerská 50 Memoriálem Expedice Peru 1970 na počet horolezců, účastníků závodu, kteří zahynuli pod kamennou lavinou pod Huascaránem. V roce 2016 bylo navždy vyřazeno prvních 15 startovních čísel na jejich počest.

Jizerská 50 je po Vasově běhu ve Švédsku (založeném 1922) a norském Birkenbeinerreneru (1932) třetím nejstarším dálkovým během na lyžích v Evropě

nejvíce vítězství vybojoval Jiří Beran (celkem 5)

Jizerskou 50 vyhráli dva Stanislavové Řezáčovi, otec a syn.

Stanislav Řezáč si dojel pro vítězství třikrát. V roce 2000, 2001 v rekordním čase 02:01:56 a do třetice v roce 2012.

nejpomalejší čas vítěze Jizerské 50 – 4:02:00 v roce 1973 kdy panovaly velice těžké podmínky

v roce 1983 zapomněli organizátoři stanovit limit a tak 8h 18min 27 vteřin je nejpomalejší čas historie, zaznamenal ho Jaroslav Slavík

v roce 1991 dojeli společně do cíle 2 závodníci – Miloš Bečvář a František Karlík. Chtěli tím poukázat na spolupráci při prošlapávání nového sněhu na trati. Pořadatelé určili jako vítěze Bečváře. Ten rozhodnutí označil za nespravedlivé..

nejkratší Jizerská 50 se jela v roce 2016. Měřila 16km a kvůli nedostatku sněhu se závodilo pouze na zhruba čtyřkilometrovém okruhu (máme v živé paměti). Profizávodníci jeli na počest Expedice Peru 1970 za každého účastníka expedice jedno kolo, dohromady tedy v součtu15 kol. Ipro připomenutí – jména účastníků expedice: Ivan Bortel, Arnošt Černík, Milan Černý, Vilém Heckel, Jiří Jech, Valerián Karoušek, Jaroslav Krecbach, Miloš Matras, Ladislav Mejsnar, Milan Náhlovský, Bohumil Nejedlo, Zdeněk Novotný, Jiří Rasl, Svatopluk Ulvr a Václav Urban.

maminka současné biatlonové star Gabriely Soukalové jela třikrát Jizerskou 50 a třikrát také vyhrála

třetího ročníku (1970) se zúčastnily i ženy. V přehledech vítězů se však výsledky kategorie žen vůbec neobjevily.

nejvíce běžkařů v cíli pamatuje Jizerská 50 v roce 1977 – závod dokončilo 6974 závodníků.

nejvíce závodníků stálo na startu v roce 1978 – 7800, kvůli nepřízni počasí bezmála tisíc lidí vzdalo.

od prvního ročníku jelo již 182 931 závodníků, kteří ujeli téměř 10 000 000 kilometrů

závod byl z důvodu nepřízně počasí 5krát zrušen, poprvé v roce 1986, naposledy v roce 2014,

jediným závodníkem, který absolvoval všechny ročníky, je Láďa Míka

29. ročník (rok 1996) zaznamenal v cíli stotisícového zázvodníka. Stal se jím Milan Struna z Liberce. Do céle dorazil na 177 místě.

v roce 1993 se Jizerka jela až 14. března. V původním únorovém termínu nebylo dost sněhu

v roce 1977 závod kvůli počasí vzdalo 512 účastníků

v roce 1971 závodilo 80 žen, v roce 2016 jich bylo na 50km již 187

s celou rodinou se do historie Jizerské 50 rodinou zapsala Helena Šikolová Balatková. Zvítězila ona, její manžel Jaroslav a úspěšné byly i jejich dcery Petra, Helena a Kateřina. Mimochodem, Helena Balatková zvítězila v roce 1975 a 1977, v roce 1976 ji těsně uniklo vítězství jen těsně. Dala na dobře míněnou radu trenéra a na občerstvovačce se posilnila rumem (možná kdyby si dala slivovicu…)

od roku 2008 je maskotem závodu Veverka Jizerka

smutné jsou dva ročníky Jizerky, kdy na tarti došlo k úmrtí. V letech 1985 a 1997. Šlo o roky, kdy čtyřicetiletému, respektive pětapadesátiletému lyžaři selhalo srdce a navzdory pohotovým lékařským zákrokům se jejich životy nepodařilo zachránit.