Vážení přátelé
Dnes máme druhý sváteční den. Bývaly doby, kde jsem se na tento den těšil ještě více než na samotné Vánoce. Dá se vlastně říci, že jsem svým přístupem k tomuto svátku udržoval naše staré, osvědčené tradice. Tak nějak pocitově jsem se držel známého „Na Štěpána není pána“,
Nesmím zapomenout povědět, že jsem v tento den holdoval sportu. Pro mě to byl den nepsané „volnosti“, radovánek a taky požívání různých dobrot. Podotýkám, že v jakémkoli skupenství.
S dodržováním mojí tradice kupodivu neměla problém ani moje zákonitá manželka. Když už jsem se zmínil o tradicích, je až úsměvné a možná i smutné, že spoustu lidí netuší, jaké to vlastně máme v tyto dny svátky.
Je nutné zmínit, že Štěpán, jehož základ jména nalezneme v řeckém Stephanos a v překladu znamená věnec, byl řecky mluvícím židem. Navíc byl velmi vzdělaný a díky svým kázáním si nadělal hodně nepřátel. Nakonec byl obviněn z rouhačství a ukamenován. Svatý Štěpán je patronem jáhnů, koní a kočích, pacholků u koní, zedníků, krejčích, kameníků, tkalců, tesařů, bednářů. Pomáhal proti píchání v boku a proti posedlosti. Je také přímluvcem za dobrou smrt. Dovolávali se ho často při bolestech hlavy. Nikde jsem se však nedočetl, zda se jednalo pouze o ženy nebo i muže.
Historické prameny ho popisují nějak takto: „Svatý Štěpán, první křesťanský mučedník, byl jedním ze sboru sedmi jáhnů první křesťanské komunity v Jeruzalémě. Podle Skutků apoštolů neohroženě hovořil o vzkříšení Ježíše Krista. Za tvrzení před synedriem, že jsou židé vinni Ježíšovou smrtí a že Ježíš je roven Bohu byl odsouzen k smrti ukamenováním. Rozsudek byl vykonán mezi lety 35 a 37 před Damašskou bránou v Jeruzalémě“.
Pořekadlo „Na Štěpána není pána“, které jsem od svého mládí slýchával, a které jsem si velmi oblíbil, vznikalo postupně. V tento den kdysi pradávno začínal rok. Ovšem byl to taky den, kdy pacholci a děvečky mohli měnit místo. Řečeno jazykem dnešní doby, změnit své působiště bez výpovědi. Prostě přešli k jinému sedlákovi do služby. V tento den se taky vyplácela celoroční odměna. Jednak to byly peníze, ale taky naturálie. Mohly to být šaty, boty, ale taky různé dary.
S celoroční odměnou přišlo pochopitelně veselí, bylo totiž za co pít. Tak jako dnes i tehdy platilo okřídlené „bez peněz, do hospody nelez“. Mimochodem, volno dostávali v tomto období i otroci již ve starém Římě. Nutno podotknout, že to volno bylo pouze dočasné.
K vánocům na dědinách patřilo vytrubování pastýřů. Ti byli v podstatě zaměstnanci obce a chodili si od baráku k baráku pro výplatu. Určitě všichni známe malované obrázky Josefa Lady. Na obrázcích Lady jsou často zachyceni právě pastýři, které doprovází jejich žena s nůší na zádech, kde si výslužku ukládali.
Už na základce jsme se učili, že dobrý hospodář nesměl zapomenout ani na svůj dobytek, Koně a krávy dostávaly navíc k dobru chleba, ovoce, sůl a kupodivu třeba i med. Výjimkou nebyly oplatky kde byl zapečený list petržele. Slepice dostaly zrní, které bylo při štědrovečerní večeři pod ubrusem.
Troufnu si tvrdit, že každý z nás má Svatého Štěpána spojeného s koledou. Kdysi se totiž věřilo, že může pomoci ovlivnit osud.
Řekněte sami kdo z nás nezná tu nejznámější.
Koleda, koleda, Štěpáne!
Co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upadl jsem na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.
Co mám smutný dělati,
musím jinou žebrati.
Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte.
Koledu mu dali,
přece se mu smáli.
Přeji Vám všem hodně veselého, radostného a hlavně ve zdraví prožitého Svatého Štěpána.