Vážení přátelé. Je za námi další ročník závodu, kde se radost rodí z bolesti. Ano, všichni již víte, že tento přídomek je spojený s Jizerskou padesátkou. Letos se pořadatelům na rozdíl od roku loňského povedlo uvést stopy do provozu. Ovšem bylo to o fous. Vrtkavé počasí si s nimi pěkně pohrálo. Ale pojďme se na to podívat pěkně popořádku.
Naše skupina odjela ze základny ve čtvrtek. Všichni jsme se těšili, jak se krásně odvezeme na běžkách a nemohli jsme se dočkat, až budeme na chatě v Bedřichově. Celou cestu jsme snad o ničem jiném než o počasí nemluvili. Teoreticky jsme byli připraveni snad na všechny možné alternativy, které mohly nastat. Jak se později ukázalo, ani zdaleka to nebyla pravda. Jízda začala pěkně ostře. Ještě jsme nedorazili ani na hranice katastru a už nás státní zaměstnanci zaštítěni sloganem pomáhat a chránit lustrovali. Ovšem to nás nemohlo od další cesty odradit. Za Zlínem nám začalo haprovat auto. Jenomže když si něco „veznů do hlavy valašští ogaři“, tak i kdyby se mělo turbo posrat, nás to zastavit nemůže. Přesně v těchto intencích se odehrávaly naše hovory. Za žoviální slovní hříčky prošpikované častými výbuchy smíchu, by se nemusela stydět ani hlava státu.
Cestou nás doprovázel déšť. Naše víra v lepší zítřky nás však neopouštěla. Polemizovali jsme mezi sebou, zda se jedná o hustý déšť nebo jestli jenom prší. Definici hustého deště specifikoval předseda Kolo-běžek. Usoudili jsme, že je to dobré. Zatím jenom prší. Hustý déšť je teprve tehdy, když mezi kapkami není žádná mezera.
Jablonec nás přivítal směsí sněhových vloček a dešťových kapek. Čím víc jsme šplhali k vrcholkům Jizerských hor, ubývalo kapek a přibývalo vloček. V Bedřichově již jenom sněžilo. Byl to nádherný pohled, kterého jsem se nemohl nabažit. Pohledem k temnému nebi jsme kontrolovali plachtící vločky, které připomínaly odkvetlé pampelišky. Snášely se k zemi s nebývalou ladností. Kroužily kolem nás a dávaly na odiv svoji krásu a pýchu. Ve světle pouličních lamp se leskly jako stříbrné pavučinky. Okolní stromy měly větve ohnuté pod jejich tíhou a ochotně snášely jejich přítomnost. Vítr si s námi pohrával a s ledabyle předstíranou lehkostí se proháněl v jejich korunách. Vydával zvuky, které se lehce daly zaměnit za sténání. Tak nějak mluví ticho. Sem tam štěkl pes, ale to jenom proto, aby upozornil lišky, že je velmi brzy na to, aby začaly dávat dobrou noc.
Pan domácí nás navigoval velmi zkušeně. Netušil jsem, že se po sjezdovce dá jezdit i jinak než jenom na lyžích. Kdyby chlapi neměli čtyřkolky, jsme totálně v háji. Brázdili jsme Jizerky nahoru a dolu snad ve všech směrech. Rozházené chatky v kopcích připomínaly filmy pro pamětníky nejenom svým vzhledem, ale i barvami. Buď bylo černo anebo bílo. Čekal jsem, kde skončíme. Začal jsem přemýšlet, jak se z toho vyhrabeme. Na výdobytcích dnešní doby, čili Internetu, jsem začal hledat nějakou lesní usedlost, kde by byl ustájený pořádný koňský potah. Představa, že budeme muset čekat do dubna, než sleze všechen sníh, se mi pranic nezamlouvala.
Ovšem komfort chaty nám tyto adrenalinové zážitky plně vynahradil.
Páteční ráno krotilo naši euforii. V noci pršelo a tak se sněhová peřina začala ztrácet. Vrch sněhu byl namrzlý a vůbec to nejelo. Z očekávaného parádního svezení zůstalo jenom zklamání. Naše vyjížďka nedopadla dobře. Dojeli jsme po Novou Louku. Chata jako z pohádky přímo vyzývala k návštěvě. Rampouchy o síle násady lopaty dávaly světu najevo, že jsou tady doma. Mrazem pokreslená okna při trošce fantazie nabízely obrazce jako plátna slovutných mistrů Národní galerie. Zasněžená střecha splývala s okolím. Z komína se rozvážně loudal namodralý dým a do okolí vysílal vůni bukového dřeva. Mistr Lada by tuto scenérii nedokázal lépe nakreslit.
Tato chata je skoro pravidelnou zastávkou při našich návštěvách těchto končin. Bohužel, ke své lítosti musím konstatovat, že uvnitř se nic nezměnilo. Obsluha stejná, polévka stejně planá a pivo bez pěny, chuti a zápachu. Naše iontové nápoje zůstaly na chatě a tak nezbylo nic jiného, než se začít vracet. Rekognoskace terénu neproběhla podle našich představ.
Tak jak rychle sněhu přibylo, tak rychle se začal ztrácet. V pátek odpoledne začalo pršet a pršelo až do sobotního rána, kdy jsme měli v plánu jet Jizerskou pětadvacítku. Ráno jsme se shodli, že došlo k naplnění definice hustého deště. Mezi kapkami nebylo žádných mezer. Pěkně nasraní jsme se začali svlékat z kombinéz. Nemělo žádného smyslu jít někam do závodu. Řečeno slovy legendy naší filmografie – „chčije a chčije“. Když jsme odpoledne navštívili samotný stadion na Bedřichově a viděli stav stop, začali jsme mít obavy, zda se vůbec pojede hlavní nedělní závod. Místy to bylo spíše na vodní pólo nebo rafting. Voda tekla proudem ze všech směrů. Jak hodnotili stav stop ti, kteří závod jeli, asi nemusím popisovat. Byla to samá pusa sem, pusa tam. Hradní pán musí být velmi spokojený. Když už nic, obohatil náš krásný, košatý jazyk o další výrazy.
S nějakými přestávkami pršelo celý den a celou noc. Pořadatelé závodu toho měli plné brýle. Utopili rolbu, dva skútry a nakonec museli trať závodu zkrátit a místy přesunout a změnit. Jak sami přiznávali, bylo to taktak a moc nescházelo k tomu, aby se závod z důvodu nepřízně počasí zrušil. Musím však uznat, že oproti roku 2012 letos udělali maximálně možné. Nakonec se do stopy vydali i naši borci a za to jim patří velké uznání a potlesk. My ostatní jsme se zhostili role fanoušků, servismanů, fotografů a reportérů. Vidět na vlastní oči dojezd špičkových závodníků světových pohárů byl vždycky můj sen. Vyhlášení výsledků a dekorování vítězů jsem si užíval plnými doušky. Kolikrát za život se mi ještě může podařit osobně potřást pravicí těm nejlepším z nejlepších. Mockrát to nebude a kdoví, zda kdy vůbec. A držet v ruce posvátný cepín, určený pro vítěze? To už byla třešnička.
Končící nedělní odpoledne přineslo stejný obrázek jako to čtvrteční. K zemi se z nebe začaly snášet sněhové vločky velikosti mexického dolaru. Do pondělního rána napadlo třicet centimetrů nového sněhu. Po holých vršcích ani památky. A tak zatímco chataři startovali rolby a vítali nové účastníky zájezdu, my jsme ometali naše stroje a vydali se na cestu k domovu.
Co říci na samotný konec? Docela nic. Snad jenom to, že ačkoli jsem toho na běžkách moc neujel, jsem maximálně spokojený. Výborná parta, supr zážitky a skvělé podmínky na chatě zcela přebily fakt, že si s námi počasí pěkně pohrálo. Ale já věřím, že se do Jizerských hor všichni ve zdraví, plné síle a parádě vrátíme. Třeba ve stopě zúročíme postřehy, které jsme letos posbírali.
Pokud se chcete mrknout na pár fotek, navštivte galerii.