Velkomoravský půlmaraton na vlastní nohy

Vážení přátelé.
Dnes jsem si poprvé v životě zaběhl půlmaraton. Dokonce s nesmírně honosným názvem, byl to totiž přímo Velkomoravský půlmaraton, který pořádá  Nadační fond Jana Antonína Bati. Z tohoto závodu neměl nikdo nějaký osobní finanční profit. Vybrané peníze na startovném šly výhradně pro  mentálně postižené děti na Velehradě.
Pořadatelem bylo řečeno, že ten, kdo chce přispět na tyto děti nemusí nutně běžet. Stačí, když se nahlásí u pořadatelů a zaplatí startovné. Hned jsme doma této příležitosti využili. Zapsal jsem své holky do startovky a tak jsme všichni maximálně spokojeni. Dá se říct, že běží celá rodina, byť je to hodně nadnesené.
Chtěl jsem se půlmaratonu zúčastnit a podpořit dobrou věc. Samozřejmě, taky si zkusit, zda na to mám. Ovšem jak u mě bývá zvykem, nic nejde podle vysněného plánu. Problém byl v tom, že mě delší dobu trápí achilovka. Nemohl jsem pořádně trénovat. Jít do závodu bez nějaké přípravy je riziko. Zvažoval jsem tedy, zda do toho jít nebo ne. Rodinná rada rozhodla, že se závodu zúčastním a kolik uběhnu, tolik. Nejdůležitější v tomto případě je podpora dobré věci. Přesto mé rozhodování nebylo vůbec snadné. Zejména v okamžiku, kdy jsem si na webových stránkách Velkomoravského půlmaratonu prohlédl profil trasy. Když se na to podíváte, zjistíte, že posledních osm kilometrů je pěkný masakr. Kopec jako hrom. Převýšení čtyřistaosumdesát tři metrů se mi zdá hodně podceněné. Navíc je to na závěr závodu, kdy už máte v nohách nějakých třináct kilometrů. Co se budu moc rozepisovat. Dnes se mi potvrdilo, že má  předtucha náročného stoupání byla naprosto oprávněná.
Závod začal úvodním proslovem hlavního organizátora pana Hájka. Bylo řečeno, že nově příchozí závodníci nepředbíhají ty, co závod už běželi v minulosti. Jelikož jsem od malička poslušný ogara,  poslechl jsem a způsobně zaujal pozici na konci startovního pole. Upřímně řečeno, při pohledu na kolem stojící nabušené a natěšené borce jsem odhadl situaci tak, že dle své výkonnosti tam v podstatě patřím. Za mnou už byl pouze cyklista v pořadatelské vestě, který měl před sebou postrkovat opozdilce. Hned po startu se mu to dařilo více než dobře. Závod se totiž rozbíhal tak, že se ve dvou místech přebíhala cesta. Tam dopravu řídili příslušníci policie. Úkol zněl jasně, vyhnat nás co nejdříve přes tyto úseky, aby se provoz nezdržoval zbytečně dlouho. Hned na začátku jsem nabral ztrátu na hlavní pole zhruba sto až stopadesát metrů. Chtěl jsem to dohnat, abych věděl, kudy běžet. Odpoutal jsem se od ostatních z naší skupinky opozdilců a přidal na tempu. Nicméně, bylo mně jasné, že to dohnat nestihnu. Mezera se nebezpečně zvětšovala. V uličkách starého města Starého města jsem ztratil kontakt a byl jsem rád, když mně paní, která umývala okna svého baráčku poradila, kudy mám běžet.
U dalšího rohu mně pomohl přihlížející fotograf. Stihl jsem se podívat na fotbalisty Slovácka, kteří se u hotelu Synot začali sjíždět na oběd před svým dnešním mistrovským utkáním. A vzhledem k tomu, že přede mnou nebyl v dohledu žádný běžec, pochopil jsem, že pořadatelé nepočítali s tím, že se zrno od plev oddělí tak rychle. Intuitivně jsem vsadil na svůj instinkt. Prostě pořád za nosem. Měl jsem kliku, vyšlo to. Na poslední odbočce ve městě mě usměvavá slečna v pořadatelské vestě poslala někde pod most. Chvilku jsem si lámal hlavu, jestli to nebyl někdo ze skryté kamery. Úsek, který jsem měl před sebou se mi moc nezdál. Ale jak už jsem říkal, protože jsem odmalička poslušný, věřil jsem, že běžím správným směrem. Vyklubal se z toho krásný krosový úsek. Z něj jsem se dostal do polí a tady už ani nebylo kde zakufrovat. Všude byl někdo z pořadatelů, kdo poradil kudy. Navíc jsem  ke svému údivu začal mezi stromy zaznamenávat pohyb svítivých dresů. To byla lehká naděje, že to se mnou zase tak špatné nebude. Až na ten přepálený začátek, kde nás cyklista hrnul před sebou,  jsem si docela dobře rozložil své síly. Pomalu, ale jistě jsem se začal přibližovat. Důležité bylo uhlídat tempo a nepodlehnout pokušení dohnat běžce před sebou. Přestože jsme se blížili na pátý kilometr, byl to stále začátek závodu. Musím se přiznat, že poslední jsem skončit rozhodně nechtěl. Vsázel jsem na to, že pokud vydržím běžet stálým tempem, že někoho přece jenom doběhnu.
Pokud ráno lehce sprchlo, v tuto dobu už sluníčko pochopilo, že je potřeba rozehnat mraky a tohoto úkolu se ujalo se vší vážností. Začalo přitápět a to přímo bukovým dřevem. Byl jsem svému realizačnímu týmu vděčný, že mně rozmluvil absolvovat půlmaratón v bundě. Taky jsem hodně ocenil zatejpovanou achilovku. Musím uznat, že se naše máma vytáhla. Nevím jak bych to bez této moderny dotáhl do konce. Moc by to asi nešlo.
Když jsem si prohlížel na webu trasu závodu, nechápal jsem, co to je za fintu před cílem. Nějaký nepovedený patvar v podobě písmena ypsilon. Dnes jsem to pochopil a užil si to v plné parádě. Po dlouhém, nekonečném a krutém kopci, si pořadatelé pro nás připravili krutou laskominku.
Zhruba kilometr před koncem závodu je taková odbočka na točnu. Tady jsem už opravdu nemohl a měl toho plné brýle. Ten táhlý a nekonečný kopec, kde jsem za každou zatáčkou vyhlížel alespoň kousek rovného úseku nebral konce. Přiznávám, že mně sebral hodně sil. Na druhou stranu, právě v těchto stoupáních se mi podařilo některé své soupeře nejenom doběhnout, ale i předběhnout. Snažil jsem se, abych si svůj náskok pokud možno udržel a v rámci možností navýšil. To se mi povedlo nad očekávání dobře.
Co říct na závěr. Svůj první půlmaratón jsem si užil dokonale. Ačkoli jsem do závodu nastupoval s obavami zda to zvládnu, jsem spokojený. Nebyla to žádná sranda. Je rozdíl běžet po rovinkách anebo v takovém náročném profilu. Výsledný čas určitě není to, čím by se zkušený maratonec měl chlubit, ale já to beru.