Vážení přátelé. Pamatuji doby, kdy výhra fotbalové reprezentace v utkání s Islandem byla povinnou záležitostí. Dnes fotbalisté této země, kde je registrováno zhruba dvacet tisíc hráčů, opakovaně dokazují, že jejich výsledky nejsou náhodné. Proč tomu tak je, lze vyčíst i z rozhovoru, který poskytl Thorlakur Árnason – trenér tamní reprezentace do 17 let a zároveň také šéf oddělení hráčského vývoje federace pro webový portál www.fotbal.cz
Árnason o všech aspektech velkého islandského boomu otevřeně hovořil v úterý v rámci semináře FAČR pro sportovní centra a střediska mládeže. „Za současnými úspěchy stojí hlavně tvrdá práce a především systematická výchova mládeže. Na Islandu jsou složité podmínky, jsme malý národ a musíme si vážit doslova každého hráče. Ale o to krásnější je současná fotbalová horečka.“
Lze tedy shrnout důvody, proč se výsledky islandských reprezentačních výběrů trvale zlepšují a například mužský výběr se drží na špičce v evropské kvalifikační skupině, v níž soupeří i s českým národním týmem?
„Výsledky reprezentací jsou jen špičkou ledovce, protože na Islandu se pro fotbal za poslední roky udělalo opravdu strašně moc. A vyplynulo z toho, že mužská reprezentace byla krok od účasti na posledním mistrovství světa a ženská reprezentace se už na Euro v letech 2009 a 2013 probojovala. Také juniorské týmy jdou výrazně nahoru. Proč tomu tak je? Věc musíme vidět v širších souvislostech. Od roku 2002 na Islandu vzniklo sedm nových hal s fotbalovými hřišti normálních rozměrů, od roku 2004 pak přes 100 minihřišť s umělým povrchem a osvětlením hned v těsném sousedství škol… Co z toho vyplývá? Zatímco dříve se na Islandu mohl hrát fotbal v podstatě nějaké čtyři měsíce během léta, teď se mu můžou všichni a především děti věnovat opravdu po celý rok bez omezení. To byl absolutní zlom. Před lety to na Islandu fungovalo následovně: přes zimu se hrála hlavně házená, v létě fotbal. Teď je to jinak. Fotbalu rapidně narostla členská základna a na Islandu se suverénně stal celosezonním sportem číslo jedna. Máme úplně jiné možnosti než dřív. I házená je daleko za námi, byť muži na olympiádě v Pekingu v roce 2008 získali úžasné stříbro.“
Jakým způsobem islandská federace v zemi podchycuje největší talenty?
„Při práci s mládeží sázíme na Grassroots projekty, které mají za cíl oslovit širší základnu, ale máme také osvědčené TOP programy pro ty nejšikovnější. Klíčovým je pro nás věk 13 let, kdy už můžeme odhadovat potenciál hráčů. Od roku 2013 se ti opravdu nejtalentovanější několikrát za sezonu sejdou na tréninkových kempech a pro kategorie chlapců i dívek U13 a U14 jsou pořádány také turnaje. Jednou za rok se všichni sejdou v Reykjavíku na největším turnaji, kde jsou i všichni reprezentační trenéři. Takto si držíme přehled o nejlepších mladých hráčích a obrazně lze říci, že tím sítem opravdu nemůže propadnout jediný talent. S naší členskou základnou si to opravdu dovolit nemůžeme. Občas vidíme šikovného chlapce v záloze, ale protože jeho potenciál a budoucnost vidíme třeba v obraně, můžeme jej ještě včas přesměrovat ze zálohy nebo útoku, kde teď obecně cítíme přetlak. Když pak ten absolutní výkvět jde do reprezentační šestnáctky, všechny hráče i hráčky máme výborně zmapované. Existují díky tomu i pravidelně udržované databáze, v nichž najdete o sledovaných talentech opravdu všechno. Nemůžeme zapomínat na to, že na Islandu žije zhruba 300 tisíc lidí, islandská fotbalová rodina je také logicky malá a velmi nám to usnadňuje celkovou komunikaci.“
Pořádá islandská federace také osvětové či náborové programy při oslovování těch nejmenších?
„Nedávno jsme zahájili výjezdy do třech vytypovaných lokalit na islandském venkově po menších klubech. Pravidelně se tady vystřídáme třikrát do roka, mířím sem s ostatními kolegy z juniorských výběrů a například i trenérem brankářů. Dříve jsme pořád slýchávali: všechno důležité se odehrává v hlavním městě, o venkov se nikdo nezajímá. Teď jsou ty stížnosti pryč, komunikace se zlepšila a my i tady můžeme působit pozitivně. Klukům a holkám v těch menších městech opakujeme, že i oni se můžou dostat na úplný vrchol. Fantastických příkladů máme více než dost: současný kapitán reprezentace Aron Gunnarsson hraje Premier League v Cardiffu a přitom pochází z Akureyri, malého města na severu ostrova. V ženském nároďáku jsou zase teď čtyři holky z rybářského městečka Hornafjördur, kde žije dva tisíce lidí. To je přece neuvěřitelné. Všem mladým tady pořád zdůrazňujeme: můžete být jako oni, musíte jen věřit a tvrdě pracovat jako ti Gunnarssonové, kteří také vyrostli v těžkých podmínkách… Nemůže být nic lepšího než živé idoly.“
Jaký důraz kladete na vzdělávání a výchovu trenérů?
„Ten nejvyšší možný. Důsledně dbáme na to, aby se u žádného týmu objevil trenér bez platné licence a vzdělání. Nepřejeme si, aby do tréninků zasahovali jako dobrovolníci rodiče dětí, i když můžou mít sebelepší úmysly. Systematická práce s mládeží je naprostý základ, vždyť jsme se právě od ní před lety odrazili a chceme v tom pokračovat dál. Licencovaní trenéři jsou samozřejmostí, většinou jde o vystudované učitelé tělesné výchovy, kteří se po své práci věnují fotbalu a jsou za to také náležitě finančně ohodnoceni. Licencovaných trenérů máme přibližně 600 a zase platí, že se všichni velmi dobře známe a usnadňuje nám to vzájemnou komunikaci.“
Mnoho islandských hráčů v poměrně mladém věku odchází do zahraničí, kde se pak pokouší prosadit v renomovaných soutěžích. Souhlasíte s touto filozofií?
„Touto cestou se vydává opravdu mnoho mladých fotbalistů a pohledy na to se liší. V mém současném výběru do 17 let vidím takových pět kluků, kteří zvolí stejný způsob. Uspěl s tím třeba Kolbeinn Sigthórsson, který v šestnácti odešel do Alkmaaru a teď je hvězdou v Ajaxu Amsterodam. Velmi brzy do zahraničí v podstatě hned po absolvování základní školy zamířili také Gunnarsson se Sigurdssonem, další tahouni reprezentace. Oni uspěli a můžou sloužit jako příklad ostatním, spousta hráčů se vrátila zpět na Island s nepořízenou. Zdejší nejvyšší soutěž je poloprofesionální, nemůže nabídnout takovou úroveň jako kluby z Německa, Nizozemska, Itálie nebo Anglie, kam naši chlapci odchází nejčastěji logicky s touhou po ještě větším zlepšením. Každý to má nastavené jinak, islandská federace do toho zasahovat nemůže. Je to věc rozhodnutí daného hráče a samozřejmě rodiny, což musíme respektovat. Ale pokud vidíme, že se hráči z Islandu dokáží prosadit v zahraničí i v mladém věku, je to další důkaz o naší přizpůsobivosti a pracovitosti. To jsou atributy, na které islandský fotbal bude sázet neustále. Nemůžeme se od nich odklonit za žádnou cenu.“
Jak vidíte budoucnost islandského fotbalu jako celku?
„Ušli jsme kus cesty, máme za sebou objektivní velké úspěchy, ale musíme hledět pořád dál. Obrovskou motivací je, aby se naše mužská reprezentace probojovala na vrcholný turnaj. Přestože zápas v Plzni nám vůbec nevyšel a odehráli jsme zde možná nejhorší zápas za posledních pět let, neztrácíme víru. Fotbal je teď na Islandu opravdovým fenoménem, lidem dává radost v nelehké době poznamenaná ekonomickou krizí. Zažíváme tady horečku, když vidíme, jak lístky na reprezentační zápasy na internetu zmizí za pár minut, je to obrovská odměna a satisfakce za to, jakou práci jsme tady za poslední roky odvedli.“
Zdroj: www.fotbal.cz