Triexpert Vokolo príglu na vlastní nohy

V minulém týdnu se uskutečnil pátý ročník běžeckého závodu Triexpert  Vokolo príglu Brno. Zázemí, start a cíl, to vše se odehrává v prostorech oddílu TJ Lodní sporty Brno. Jenom připomínám, že z tohoto uskupení pochází naše olympijská vítězka Mirka Knapková, která se letos taktéž účastnila. V loňském roce se na jeho start postavilo 1634 závodníků. Očekávalo se, zda tento rekordní počet pátý ročník překoná.
Skutečnost předčila očekávání. V sobotu 11. října bylo v koridoru startu bezmála dva tisíce závodníků. Ti byli narovnaní v šesti startovních vlnách a vybíhalo se zhruba ve čtyřminutových intervalech. A protože Česká televize včera odvysílala záznam z tohoto závodu, rozhodl jsem se, že i já zavzpomínám na minulou sobotu. Při záběrech ČT se mi vybavila vzpomínka, jak jsem hledal mosaznou cedulku s krásným nápisem, který zněl nějak takto: „Je smutné, když sportovec chlastá, ale je potěšující, když alkoholik sportuje“. Přijde mně to velmi vtipné a někdy i velmi pravdivé.
Pořadatelé mně hned na úvod vzali vítr z plachet. Zařadili mě do předposlední startovní vlny. Tím pádem jsem nemohl vyběhnout do závodu ze své oblíbené pozice na chvostu celého startovního pole. Výstřel, který naši vlnu poslal do závodu, zazněl přesně v 11 hodin – 11 minut, což znamenalo náskok před poslední vlnou zhruba čtyři minuty.
Měl jsem stanovený časový plán jak běžet jednotlivé úseky, abych se dostal do cíle v nějakém rozumném čase. Jak se ukázalo, jedna věc je plán. Druhá pak skutečnost a realita. Určitě každý z Vás někdy poznal, že se zrovna nepotkal s tím dnem, který měl být dnem „Dé“. To samé se mi přihodilo v sobotu při běhu kolem „Brněnského móře“.  Možná jsem podcenil fakt, že mé sporadicky trénované tělo nebylo dostatečně zregenerované po zátěži z Velkomoravského půlmaratonu.
Od čtvrtého kilometru mě začali předbíhat běžci, kteří startovali v poslední vlně. Během krátké doby tak dokázali smazat můj čtyřminutový náskok. Měl jsem nutkání se jich držet. Chvíli se mi to dařilo. Ovšem při pohledu na můj sporttester bylo zřejmé, že tempo, které nasadili, dlouho nevydržím. Tepová frekvence ukazovala čísla, které jsem nemohl dlouho udržet. Hlava by chtěla, ovšem tělo říkalo něco jiného. Když jsem se držel své předpokládané tepové frekvence, výrazně jsem zpomalil. Naopak, když jsem se snažil držet jejich tempa, čísla na hodinkách hlásila error. Pochopil jsem, že budu rád, když doběhnu do cíle. Začal jsem své plány lehce přehodnocovat.
V minulém roce jsem byl na lávce přes vodu pod hradem Veveří úplně v pohodě. Letos jsem na Skalkách byl rád, že se tam chvílemi šlo a neběželo. Mohl jsem si vychutnat krásné výhledy na hladinu přehrady a hlavně se ctí odpočinout. Je to nádherná pasáž závodu. Běžíte po skalách, kamenech, schodech. Jednou jste hodně nad hladinou vody, jindy zase na její úrovni. Musíte si dávat pozor na to, po čem aktuálně běžíte. Musíte být stále ve střehu.
Okolí přehrady se odělo do krásných barev podzimu. Příroda si s všemožnými odstíny pohrála a vytvořila nádhernou kulisu. Závod jsem se snažil užít tím, že jsem se díval po okolí. Díky tempu, které bylo z mé strany velmi rozvážné, se mi to dařilo. V této chvíli jsem byl spíš turista než nějaký běžec
Musím konstatovat, že běžet kolem přehrady má své kouzlo. Není to žádná placka. Běžíte jako na houpačce. Chvíli nahoru, chvíli dolu. Mění se povrchy, po kterých se běží. Není to jednotvárné, není to půlmaratón, není to ani desítka. Je to nějakých čtrnáct kilometrů a chlup. Tedy ani málo, ani moc. Je to tak akorát. Bonusem je skutečnost, že je kolem celé trasy hodně lidí, kteří povzbuzují každého závodníka. To znamená, že už jenom pod tímto tlakem fandících a tleskajících fanoušků v tempu nepolevíte.
S vypětím posledních zbytků sil jsem do toho šlápl a doběhl ještě v relativně dobrém, pro mě akceptovatelném čase. Oproti loňsku jsem nabral malou časovou ztrátu, ale zároveň jsem si položil základ pro zlepšení do roku příštího.
Pořadatelé odvedli dobrou práci. Pokud mi to zdraví dovolí, troufnu si říct, že se v příštím roce na príglu opět potkáme.