Vážení přátelé
Městská aréna Vítkovice hostila národní tým České republiky, který vyzval k přátelskému utkání reprezentační výběr Srbska. Na tom by nebylo nic zvláštního. Tedy až na skutečnost, že reprezentační trenér Pavel Vrba nominoval do týmu ligovou kometu tohoto ročníku jménem Lukáš Bartošák. Bylo jasné, že po tomto oznámení bude o vstupenky na toto utkání zejména v našich končinách velká poptávka.
Do Ostravy to není zrovna nejblíže, ale není to zase tak daleko, aby se to nedalo řešit. Slabé dvě hodinky cesty nemohou být překážkou vidět vítězný tým kvalifikační skupiny A posílený právě o Lukáše na vlastní oči. Navíc Srbsko má ve svém středu fotbalisty, kteří si na chléb svůj vezdejší vydělávají ve slavných klubech po celé Evropě.
Vstup na stadion pro mě byl opět podnětem k tomu, abych začal přemýšlet, jak získat kontakt na světově uznávaného plastického chirurga pana Bohdana Pomahače. Zjevně potřebuji nový ksicht. Znovu jsem byl podroben těžké kontrole při vstupu na stadion. Zatímco ostatní procházeli relativně v pohodě, já jsem šel opět málem do trenek. Nestalo se mi to poprvé. Takže poučení pro mě je jasné. Na holou hlavu paruku nebo nechat narůst vlasy a shodit dvacet kilo. Je docela možné, že se ochranka domnívá, že mám pod bundou nějaký batoh. Ten se zpravidla nosí na zádech, já ho nosím těsně pod hrudním košem. Trošku mě vyděsil názor ochranky, že musím nechat fotoaparát před branou stadionu. Takový malý, co se vleze do kapsy u košile …. Nechápal jsem, ale nakonec jsme se jaksi domluvili.
Stadion od doby, kdy jsem na něm rozdával radost, prošel razantní změnou. Troufnu si říct, že je pěkný a dost dobrý. Podle mě se rekonstrukce hodně povedla. Ovšem docela chápu fanoušky Baníku, kteří na to mají odlišný názor. WC zařízení, stánky s pivem, klobásou a točeným Birellem vcelku stíhaly plnit svou roli. Ovšem pouze tehdy, pokud jste byli na místě před zápasem s dostatečným časovým náskokem. V průběhu poločasové přestávky už to bylo podstatně, podstatně horší.
Diváci na tribunách, které byly obsazené takřka do posledního místa, byli naladěni na ofenzivní fotbal. Bohužel, ten se k jejich nelibosti takřka po celý první poločas ne a ne dostavit. Zklamání z předváděné hry dávali najevo nespokojenými pokřiky a nesmělým pískáním. Zejména domácí borci zůstávali za očekáváním. Na jejich obranu je třeba povědět, že hosté to s míčem náramně umí. Netuším, jak to vypadalo v televizi, ale z tribuny se mně zdálo, že se hosté nemohli smířit s výroky rozhodčího. Měli neustále nějakých průpovídek a zdálo se, že to bude mezi hráči pěkně jiskřit. Na přátelák až moc, což mě trochu překvapilo. Zejména Skalák si měl stále co říci se svým soupeřem. A tak se stalo, že s vlažným výkonem domácích na hřišti, byla vlažná atmosféra na tribunách. Prostě takové spojené nádoby.
Trenér Vrba naplnil první část svého „slibu“. Před utkáním nám prozradil, že do brány jako jednička nastoupí Vaclík a Lukáše na hřišti neuvidíme. O to víc budu rád, když splní druhou část řečeného. Pokud dodrží to, co řekl, měl by do utkání proti Polsku nastoupit v základní sestavě od první minuty.
Druhá půle byla podstatně lepší té první. A to jak na hřišti, tak na tribunách. Se zlepšeným výkonem domácích borců se zlepšila i nálada v ochozech. Zejména po druhém gólu v síti hostů se střídala jedna mexická vlna za druhou. Bubeníci nepolevovali ve svém úsilí a nechybělo ani obligátní „kdo neskáče, není Čech“. Nejvíce mě však zaujalo skandování domácího kotle Baníku: „Míra Pelta nemá č..áka“. Nebylo to moc originální, protože si určitě pamatujete, jak se tento popěvek kdysi nesl halou na ruzyňském letišti. Někteří exreprezentanti, ale i někteří současní, si tenkrát nebrali servítky vůči Radkovi Drulákovi. Fanoušci pouze vyměnili jméno hlavní postavy. Abych řekl pravdu, skutečnost, že předseda FAČRu je zároveň majitelem ligového klubu se nezamlouvá ani mně.
Závěr utkání se nesl v parádní náladě a atmosféře. Zahopsal jsem si, zanotoval s davem na téma co nemá Míra a spokojený s předvedenou hrou, zejména v druhém poločase, jsem odkráčel spokojeně do centra města.
Lukášovi bych moc přál, aby se v národním týmu udržel. Řeknu Vám, že mezi fanoušky se stal velmi populárním a zájemců o jeho autogram bylo víc než dost. Jeho příběh je hodně inspirativní. Já věřím, že pokud mu bude přát štěstí, že se do Francie podívá. Nebude to jednoduché, ale já si myslím, že když ten veletoč co se kolem něho vytvořil ustojí, má velkou šanci. Budoucnost mi dá za pravdu.
Už teď je velkým příkladem pro všechny talentované žáčky, dorostence, ale koneckonců i pro nás. Když člověk vydrží, zatne zuby a nevyměkne, možné je všechno.
Fotky si můžete prohlédnout zde:
http://www.valasskyklebetnik.cz/galerie/nggallery/album/ceska-republika-srbsko